You can tell Jesus that bitch is back.

Duben 2009

Nesluší mi oblečení. Nesluší mi nahota. Sluší mi smrt.

27. dubna 2009 v 16:00 | Winnieh
Zase mám období, kdy miluju jednu barvu a vše jí podřizuju. Oblečení, náladu a barvu něčeho (nevím čeho, ale dvě intem jsou prostě málo). Moje nejoblíběnější barva je te šedá. A tmavě modrá.

Bože to jsou kydy. Prostě a jednoduše nevím, co napsat. Fakt se nestalo nic zajímavýho a kdyby jo, já jsem to zapoměla. A protože jediný, na co jsi dokážu ted vzpomenout jsou ty dokonalý kalhoty s mikinou-skafandrem a šnůrou na prádlo, co se vyjímá na mém tričku, jsou moje myšlenkový pochody dosti záhadné a nepřehledné. A tohle musíte vědět! Mám naprosto dokonalý sluneční brejle! Jsou úžasný! Obrovský a tmavě modrý (šedý neměli). Huge brejle a šedá barva jsou jediný věci, o kterejch vím, že mi sluší. Protože moje gigantický čelo muším brejlím vyhovuju. A taky proto, že jsem blondýnka. A těm šedá prostě sluší.

Zase mě už nic nenapadá. Třeba bych vám mohla sdělit tu dokonalou novinu a to, že můj bratranec má dneska devatenáctý narozeniny. A na včerejší oslavě jsem se zhulila. Uplně a dokonale. Obrazně řečeno, samozřejmě. Ne, že bych se smála, byla jsem strašně ironická- "pichlavá"- jak říká máma. Prostě se na mě dívali jako na uplnýho cvoka. Korunu jsem tomu nasadila při odchodu z místnosti debilním úsměvem a zamáváním. Taky jsem přišla na to, že mě Marek musí uplně nesnášet, nebo co. Když jsem se ho na něco zeptala, tak neodpovídal mě, ale ostatním a vůbec nereaguje. Tou smutnou sktěčností se stává, že jsem jen jeho o čtyři roky mladší sestřenice, která je uplně divná a nerozumí jeho světu. Mrzí mě to. Byly časy, kdy jsme spolu hráli fotbal a prali jsme se. Chodlili jsme se jen tak projít a já do něj hučela at přestane hulit a on mě ponoukal at začnu. Neúspěšně. On kouří a já ne. Mám ho ráda. Třeba se to vyřeší.

Narozeninová oslava odstartovala moji depresi z blížících se mejch narozenin- čtyři měsíce! Nechci bejt tak stará. Nechci mít občanku. Nechci a nechci a nechci. A dupnu si. A máte to!

Aby těch "problémů" nebylo málo, docházím k názoru, že nikdy nebudu mít svého Edwarda. Pana Darcyho. Heatciffa. Romea.. A je to děsně depresivní. Co odemne taky můžete čekat, než pubertální starosti?

Protože blondýnkám sluší šedá..

Pocit neskonalého a nevysvětlitelného- nebude to trou trávou?- štěstí trvá.




Komfortní vidlák je děvkař, proto má Houstone problém.

9. dubna 2009 v 20:56 | Winnieh
Všichni určitě víte, že já a škola se moc nemusíme. Popravdě, máme na sebe alergii ale s přestávkama se zbožnujeme. Jsme štastný, když jsou. Kvůli tomu jsem se po dlouhý době strašně pohádala s mamkou. A byste věděli, já nebrečím. Nikdy. Ani se nesypu. Já ne. Nebrečím. Ne, ne a ne. A přesto jsem včera řvala, brečela a fnukala. Říkejte si tomu jak chcete. Orostě sem byla zoufalá. Nesnáším, když musím žádat o pomoc. U kamarádů mi to nevadí, ale u cizích lidí ano. To byl taky důvod naší hádky. Prej se lituju. Což je možná pravda. Nesnáším pocit bezmoci a slabosti. Ne, ne a ne. Konec.

Abyste věděli, já MILUJU jaro. Zbožnuju ho. A ještě když jsou prázdniny. Takže jsem zase štastná a už to tak bude. Nenechám si zkazit náladu hádkama ani nic takovym. V důsledku své pomatenosti, ještě že tak, jsme si daly sraz s Chriss. Šly jsme z Malostranský do Vojanovejch sadů, pak do Vacka, mnam, zmrzlina a nakonec na Petřín. Tam bylo ale lidí. Masa, hory zástupy. Víte, já chodím do školy na Malostranský Náměstí, tak jsme to vzaly i přes školu, kde jsme se pokochaly vidinou pětidenního zavření. Následně na již zminovaný Petřín. Já měla nový boty, který mě fakt dřeli. Takhle jsem nohy už dlouho neměla zřízený. Do masa. Fuj. Na druhou stranu, jsou fakt pěkný. Řešily jsme fakt děsnej problém a to, kam si sednout? Vyřešily jsme to usazením u nádhernýho stromu. Chriss se nerada fotí, přesto mám spousta jejích fotek. Nikdo, koho fotím já, nevypadá jako blbec Chriss. To je jedna z mála věcí, která mi docela jde. Docela. A viděly jsme Americkou ambasádu, kde byl Obama. Ona ho miluje. Prošly jsme prakticky celej Petřín, viděli líbající se páry, mravence a mojí alergickou rýmu, která byla nejzajímavější. Tenhle den, byl fakt skvělej. Nikdy nechci odejít z této školy. Ani z kvarty. Chci bát napořád ta holka s legínama a modrýma šatama, která se směje a je štastná. Napořád. Až budu stará, budu mít na co vzpomínat. Na tenhle den, na kamarády. Na všechno.

Napíšu druhý Povídky Malostranský. Vůbec ne tak starodávný a zvláštní řečí psaný. Krásnější a dokonalejší. A bude tam celejch osm let na Josefský. Přidá se někdo?

P.S. Ten nadpis sme s Chriss složily z nejlepších slov. Není úžasnej?